„Florbal je důležitá součást mého života a doufám, že ještě chvíli bude. Je to pro mě hlavně čas strávený s kamarády ve fajn kolektivu,“ říká sympatická legenda FBC Česká Lípa Martina Gembecová, kterou jsme požádali o rozhovor.

Cítíte se spíše jako trenérka nebo jako hráčka? Tak z těchto dvou variant už asi více jako trenérka. Ale jak já říkám - v FBC jsem stále nejvíc fanoušek (úsměv). Pořád to vnímám jako moji primární funkci a ty ostatní tak nějak vyplynuly. Jako hráčka už je to hodně okrajové, ale tréninky jsou pro mě stále velmi důležitý a potřebný relax.

Máte svůj vzor v trénování, či si „jedete“ podle sebe? Vzor asi úplně ne. Já vlastně ani původně neměla žádné ambice trénovat děti. Většinou prostě jdeme tím směrem, kde je to potřeba.

A jak se tedy stalo, že jste se postavila k lavičce jako koučka? To bylo někdy před 16-17 lety, kdy od kategorie mladších žáků odešel trenér a nebyl nikdo, kdo by je trénoval. Tak jsem to tenkrát vzala a moc mě to s klukama bavilo. Když jsem se pak vracela po první mateřské pauzičce, už tu vznikaly první dívčí týmy, tak jsem se nějak automaticky přesunula do holčičí kategorie (úsměv).

V posledních letech se ve fotbale a hokeji preferuje u dětí, aby ty výsledky nebyly to nejpodstatnější. Jak je to u florbalu? Myslím, že výsledky začínají hrát roli až od nějaké kategorie starších žáků až dorostu. Každopádně to ale neznamená, že bychom nechtěli, aby i mladší děti chtěly vyhrávat, to podle mě ke hře (jakékoli) patří. Nicméně pro nás, trenéry, je vždy důležité hlavně to, aby se děti sportovně vyvíjely a uměly v zápasech prodat to, co je učíme na trénincích.

A jak s malými svěřenci probíráte prohry? Tam je to hrozně individuální. Každá věková kategorie i hráč/hráčka to nese trošku jinak. A ona je také prohra a prohra. Je rozdíl prohrát po super výkonu se silnějším soupeřem a s outsiderem díky vlastním chybám. A spíše než výsledky jako takové většinou řešíme s holkama jednotlivé aspekty hry, které k danému výsledku vedly.

Máte v klubu nějaký talent, jakým byla třeba Nikol Pekárková, která teď působí ve Švýcarsku? Já si myslím, že těch talentů je tady hned několik. U té Nikči se sešlo opravdu všechno. Kromě toho, že byla talentovaná, tvrdě na sobě makala a hlavně tam byla a pořád je neskutečná podpora ze strany její rodiny, bez které by to nešlo. Když to vezmu zpětně, bylo tu několik šikovných dětí, které to dál nedotáhly jenom proto, že u nich některý ten důležitý prvek chyběl.

Pojďme k vaší kariéře hráčky. Kolikátou sezónu už vlastně hrajete v dresu FBC Česká Lípa? Já myslím, že spočítat by to nějak šlo (úsměv). Poprvé jsme se přihlásily do soutěže asi v roce 2001 nebo 2002? No, už je to určitě přes dvacet let. Každopádně, když už jsme u těch začátků, tak určitě stojí za zmínku to, že českolipský ženský florbalový tým je vlastně takové „hospodské dítě“. Začalo to kolem týmu Radiáků. S Michalem Petříčkem, který tehdy klukům chytal, jsme se u piva dohodli, že dáme dohromady fanynky, přítelkyně a rodinné příslušnice tehdejších hráčů a že si jako holky zahrajeme taky. Hned ten večer jsem v naší „mateřské“ Pivnici U Švejka posbírala snad půlku původního týmu (smích).

Jaké to je být v šatně s hráčkami, které by věkově v podstatě mohly být vašimi dcerami? No, hlavně jestli ještě chvíli vydržím, je šance na to, že se v jednom týmu s některou z vlastních dcer opravdu potkám! Každopádně mezi holkama se v šatně cítím moc dobře. Spousta z nich jsou mé bývalé svěřenkyně, takže se většinou známe už dlouho. Naštěstí mi nedávají nijak najevo, že jsem věkem už někde jinde, že by mě třeba pouštěly na střídačce sednout nebo mi otevíraly dveře (smích). Mezi nimi si na těch pár hodin týdně připadám mladší.

Když jsem se díval na oficiálních stránkách českého florbalu na vaše poslední statistiky, překvapilo mě, že hrajete i za mužský veteránský tým Medvědů severu? No, také spíše výjimečně. Jen když se kluci nesejdou a je jich málo. A zase je to hlavně o partě. Jádro Medvědů jsou kluci, se kterými jsme kdysi dávno jezdili na neligové turnaje a máme tak spoustu společných zážitků. Je to vždycky fajn se s nimi potkat (úsměv).

Když jsem si četl rozhovor, který jste dávala před čtyřmi lety pro web FBC Česká Lípa, říkala jste, že by ženy do pěti let mohly začít atakovat vrchní příčky první ligy (druhé nejvyšší soutěže)... V tuto chvíli to úplně na boj o extraligu nevypadá. Nicméně se mi moc líbí, že konečně gró toho týmu tvoří mladé holky. Strašně dlouho to stálo na nás starších a chyběla nám nějaká početnější generace hráček 20-25 let. Ale teď se konečně nějakou dobu daří, že z každého ročníku vyjdou 3-4 šikovné holky a ty ambice tam do budoucna určitě jsou. Když u toho holky vydrží a budou mít morálku tréninkovou a herní, věřím, že tam časem ty přední příčky budou!

Pojďme celkově k florbalu, změnil se, co se týká třeba způsobu hry? Určitě. Když se občas podívám na nějaké opravdu archivní záznamy, tak to chvilkami vypadá jako jiný sport. A co mě se ještě hodně líbí, je to, jak se posouvá vzdělávání trenérů. Trenérské semináře mají hlavu a patu a je jich velký výběr.

A změnili se nějak fanoušci? Vždycky byl florbal vnímaný jako slušný. Nezanesly se tam fotbalové vulgární manýry? Stejně asi jako všude jinde je i tohle jen o lidech. Občas i z florbalové tribuny přiletí nějaké to sprosté slovo, ale jinak si obecně myslím, že je atmosféra na florbale spíše přátelská.

Má se florbal ještě kam posouvat? Nebo už dosáhl svého stropu, co se týká třeba zájmu fanoušků? Tak nad tím jsem asi nikdy úplně nepřemýšlela, ale všechno se dá posouvat. Určitě by hodně pomohlo, kdyby oblíbenost florbalu postupně stoupala i v jiných státech než v těch, které tvoří tu úzkou světovou špičku.

A jak Martinu vidí její bývalé spoluhráčky (ale stále velké kamarádky) Michala Motejzíková a Lucie Šmídová?

Michala: „Jestli je někdo, podle mého, pilířem a srdcem českolipského florbalu, tak je to Týnka. Ještě teď si, po více než 20 letech, pamatuji, jak jsme se, ne náhodou, potkaly na náměstí v Lípě a zapsala si do notýsku moje telefonní číslo. A pak to začalo, florbalové pobláznění, které trvá dodnes. Týnka dala do kupy partu nadšenkyň, které se pravidelně potkávaly nejen na hřišti. Hospoda "U Švejka" byla naším královstvím. Kapitánka byla velkou podporou týmu jak v hospodě s půllitrem, tak na hřišti s hokejkou. Vlastně i díky Týnce jsem se stala součástí florbalové rodiny a i když už nejsem aktivní hráčka, tak pořád "ÁÁÁÁÁNI HOVNO!!”

Lucie: "Je pro mě symbolem ženského florbalu v České Lípě, protože stála na úplném startu ženské složky před více než 20 lety. Několik sezon nevynechala jediný zápas a pauzy dělala snad jen v případech, kdy rodila děti. Vybojovala s námi v roli kapitánky prvoligovou cestu našeho týmu. Věnuje se trénování mladších kategorií a ještě zasedá ve výkonné složce FBC. Jako kapitán dokázala být nejen lídrem, ale i katalizátorem ve vyhrocených situacích. Byla mi vždy velkou oporou na hřišti i mimo něj a myslím, že mluvím za všechny hráčky, že bez naší Týnky by ženský florbal v Lípě nebyl tím, čím je. Patří jí můj obdiv a velký dík za to, že mě před těmi 20 lety přibrala do týmu, do mojí druhé rodiny."

Foto: Facebook FBC Česká Lípa

Autor: Alex Neugebauer