Jan Filip: V Desetiboji dvojic si všichni navzájem přejí úspěch

Letošní 3. ročník Desetiboje dvojic přinesl mnoho zajímavých výkonů, které předvedli současní i bývalí atleti klubu AC Česká Lípa. Jedním z nich byl i Jan Filip, který jako jediný absolvoval všechny disciplíny!

Jak jsi se vlastně dozvěděl o Desetiboji dvojic?

Dozvěděl jsem se o něm z internetu, protože sleduji příspěvky jak AC Česká Lípa, tak např. profil Milana Svitáka (jeden z pořadatelů akce – pozn. autora).

S jakou představou jsi do toho šel?

Šel jsem do toho primárně s tím, že si ten desetiboj zkusí můj syn, kterému je devět a půl a závodí za AC Česká Lípa. Myslím si, že je dost šikovný a hlavně ho to baví. Ale zároveň jsem si to chtěl také zkusit, protože desetiboj jsem šel naposledy před více jak dvaceti lety. Tak jsem byl sám na sebe zvědavý, jak mi to půjde.

Nakonec jsi šel ale s jiným parťákem.

Syn se bohužel nemohl zúčastnit, protože na poslední chvíli onemocněl. Volal jsem Milanovi, nechtěl jsem ho nechat ve štychu. A Milan říká: Hele mě chytla záda, půjdeš s Alenou (Svitáková). A já na to řekl: Dobrý, tak mám parťáka. (úsměv) Ale Alena řekla, že nechce absolvovat oficiálně desetiboj, protože si chce jít jen své disciplíny. Takže jsem myslel, že budu v týmu sám, ale před závodem jsem potkal Vladimíra Dědka, který také měl v plánu jít všechny disciplíny. Do té doby jsem se s Vláďou snad potkal jen jednou na závodě OBL, kde jsme se jenom pozdravili.

Ještě než se dostaneme k Desetiboji dvojic, pověz nám něco o svých atletických začátcích.

Já jsem se k atletice nejdříve dostal jako úplně malý kluk, což bylo na začátku 90. let, když jsem začal chodit do školy. Pak jsem s atletikou přestal a vrátil se k ní až na střední škole. Měl jsem zájem především o skok do výšky, protože i můj táta se této disciplíně věnoval a řekl bych že úspěšně. A já už na základní škole na tělocviku jsem jevil určité známky, že by to mohlo dávat smysl. Takže jsem přes Romana Málka našel Bradáčovi, kteří tady trénovali skok do výšky a pak jsem ještě trénoval s Petrem Součkem. Výška tak byla moje primární disciplína. Pak se k tomu shodou okolností připojila, zprvu rekreačně, tyčka, kterou jsem několikrát šel v lize družstev za AC Česká Lípa. Jak jsem šel na vejšku, tak jsem úplně přestal trénovat. I když první rok mezi prvákem a druhákem jsem vlastně ještě jednou na lize družstev byl, ale pak už jsem úplně přestal.

A nyní už pojďme k průběhu Desetiboje dvojic. Jak jsi spokojený se svými výkony v jednotlivých disciplínách?

100m (13,6 s, 335 b) – Protože už se mi blíží čtyřicítka, tak se mi zdála delší, než jak jsem si jí pamatoval z dob, kdy jsem aktivně závodil. Stovka je na desetiboji příjemně zařazená na začátek, protože nastartuje, ale neunaví.

Dálka (483 cm, 350 b) – Zajímalo mě, zda se mi podaří trefit rozběh. Hodně pomohlo rozebíhat se z kratší vzdálenosti, dát rozběh naplno a nechat si říct, o kolik stop a kam začátek rozběhu posunout. Pak to ještě párkrát ověřit. Pro mě bylo důležité neunavit odrazovou nohu, především pošetřit koleno, které by mě limitovalo hlavně ve výšce, případně i druhý den.

Koule (9,07 m, 430 b) – Tu jsem vrhl zhruba stejně jako tenkrát před těmi dvaceti lety (smích). Potěšilo mě to, ale říkal jsem si, jestli jsem tenkrát neměl víc zabrat, když se házelo nižší váhou  (pětikilovkou). Ale relativně z ní mám dobrý pocit.

Výška (157 cm, 441 b) – Splnila očekávání. Skočil jsem svůj současný limit těsně pod 160 cm.

400m (72,3 s, 91 b) – K této disciplíně mohu říci jediné: nevypustil jsem duši. Takže také spokojenost (úsměv).

Jak bys celkově zhodnotil první den?

Jak jsem říkal, hlavní bylo si neodrovnat na dálce odrazovou nohu, protože by to vadilo při skoku do výšky. I ten mix disciplín, kdy se běží, pak se skáče či vrhá, dává určitý prostor pro odpočinek. Nebyla tam také technicky nezvládnutelná disciplína oproti druhému dni, kde jsou naopak disciplíny, které vyžadují technickou zdatnost a zručnost. Takže první den byl dobrý, byl jsem příjemně překvapený.

Pojďme tedy k druhému dni. Jak jsi s ním spokojený?

110mpř. (25,3 s, 46 b) – Byla to pro mě jednoznačně nejtěžší disciplína. Ještě jako dorostenec jsem si neuměl představit, že tu překážku přeskočím a nerozbiju se. A to mají dorostenci překážku vysokou 90 cm. Teď mě ale čekala o dvacet centimetrů vyšší překážka, což je strašně vysoké a ještě to 10x přeskákat. No, sám jsi viděl, jak to dopadlo na poslední překážce... (Honza na desáté překážce zakopl, udělal však elegantní kotoul a hbitě se zvedl a protnul cíl - pozn. autora). Doporučil bych tomu, kdo by do toho šel, aby si to párkrát vyzkoušel. Tohle bylo pro mě nebezpečnější než skok o tyči. I když tam se paradoxně padá z o hodně větší výšky. Musím zopakovat, že to byla z celého desetiboje nejnáročnější disciplína.

Disk (22,78 m, 325 b) – Obecně mi nikdy nešly vrhačské disciplíny, protože jsem na to neměl úplně dispozice. Vždy když jsem něco házel či vrhal, tak si zpětně vybavuji, že jsem byl vždy v takové zvláštní křeči. Neměl jsem v sobě ten přirozený švih, tu správnou výbušnost v ruce. Původně jsem si říkal, že když hodím více jak patnáct metrů, tak to bude dobrý. Nakonec se mi povedlo hodit 22 metrů. Technicky to nebyla žádná krása, což jsem viděl na videu, které mi pak někdo poslal, ale nakonec jsem z disku měl radost. Možná že mi pomohlo, že jsem se v mezidobí, kdy jsem nedělal atletiku, věnoval boxu.

Tyč (261 cm, 266 b) – Tady jsem byl velmi zvědavý, zda si něco z dřívějška ještě pamatuju. Jako dorostenec/junior jsem, bez tréninku, tyčku zkoušel několikrát. Jestli disk nebyla technicky žádná sláva, co potom říct o tyčce (úsměv). Trochu už do skákání promlouvala únava a také psychika, protože rozběh na tyčku je třeba trefit přesně a později se nezaleknout výšky. Výsledek ale nakonec hodnotím jako dobrý, protože jsem doufal, že se dostanu přes 2 metry.

Oštěp (26,54 m, 251 b) – Hodně jsem se pral s technikou, únava už byla znát. Jak skloubit rozběh, hod a nepřešlápnout. Ale také nakonec spokojenost. Ostudu jsem neudělal (smích).

1500m (6:31:9 m, 152 b) – Vytrvalostní disciplíny pro mě byly vždy strašákem (úsměv). Nejsem dálkový běžec, takže patnáctistovka byla pro mě vyčerpávající. Ale to se mi zdálo i po čtyřstovce a snad i po stovce (smích).

A celkové zhodnocení závodu?

S Vladimírem jsme nakonec v mužských dvojících skončili na prvním místě a mně se podařilo dosáhnout celkového počtu 2.687 bodů.

Vnuknul ti tento desetiboj myšlenku zase se více věnovat atletice?

Desetiboj mi do budoucna položil závažné dilema. Především je to pro mě závazek více se hýbat.

Ale ta představa, že bych se vrátil naplno k atletice, není pro mě příliš reálná. Z časových důvodů je to nemožné. Ale jako doplněk k jiným sportovním aktivitám, které dělám, by to bylo ideální. Spíše bych návrat k atletice mohl vnímat skrz děti. Sám od sebe bych neměl důvod se k atletice vracet. Ale teď je to společná rodinná aktivita, tak je to super. Se synem jsme už měli kolem deseti výškařských tréninků. To je ta motivace, že předám zkušenost, to mě baví.

Prý by ses měl ale 18. 8. zúčastnit v dresu AC Česká Lípa soutěže družstev ve výšce.

Zúčastnit bych se chtěl. Pokud bych si navíc dal nějaký tyčkařský trénink s Milanem Svitákem, tak bych si dal soutěžně i tyčku. Ale na to je potřeba mít určitou fyzičku. Chtělo by to dlouhodobější komplexnější přípravu, abych k tomu mohl zodpovědně nastoupit. Na desetiboji jsem skočil 261cm, což bych se pohyboval okolo pátého místa. Aspoň tak soudím podle loňských výsledků. Ti nejlepší v této soutěži skáčou okolo 280 cm.

Jak bys nalákal případné zájemce na příští ročník Desetiboje dvojic?

Já bych to doporučil každému, kdo to viděl v televizi a řekl si: Tohle bych chtěl zkusit. Ono popravdě jiná možnost si to zkusit ani není. Zaběhnout si 400 m není problém, ale zkusit si technické disciplíny, na to chce mít nářadí a trenéra.  Ale tady na té akci je vše připraveno. A i když si každý jede sám na sebe, maximálně ve dvojici, stejně si všichni navzájem přejí úspěch. Je tu parta lidí, kteří se navzájem podporují a hecují.

Autor: Alex Neugebauer

Foto: Miloslav Sviták, Erika Dědková