Veronika Süssnerová: Láká mě medaile z dospělých

0 295

Českolipská atletika lehce (postupně) vyklízí pozice, které v dřívějších letech měla. Pryč jsou doby, kdy českolipské ženy byly schopné soupeřit s nejlepšími týmy v Čechách. Už ani nezažíváme „dovoz“ medailí z mládežnických mistrovství. Důkazem je i anketa Sportovec roku Českolipska, kde měli atleti „jen“ tři finální zástupce. Ondřej Chour skončil desátý v jednotlivcích v kategorii dospělých, juniorky byly páté v mládeži a Zdeněk Bufka byl vyhlášen nejlepším veteránem. A přitom bývaly doby, kdy atleti patřili k hlavním účastníkům této ankety, co se týká počtu nominovaných, tak i tím, jak dokázali vždy vytvořit bouřlivou a vtipnou atmosféru, která se přenesla i do následného rautu.
O tom jak se daří klubu AC Česká Lípa jsme si povídali s Veronikou Süssnerovou, šéftrenérkou mládeže, ale i nadále aktivní sportovkyní.

Když se ohlédnete za svou dosavadní kariérou, jste spokojená?
Možná jsem měla jiné představy, hlavně když jsem byla juniorka. V té době jsem měla vyhlídnutou trošku jinou budoucnost. Kariéra ale byla hodně ovlivněna zraněním ramene. Nemohla jsem zabojovat o ME, k překonání limitu jsem neměla daleko. Kvůli zranění jsem přišla o čtvrt roku trénování, což se na mě podepsalo. A pak návrat byl těžký. Navíc jsem se osamostatnila. Musela jsem začít pracovat a nemohla jsem se sportu věnovat na sto procent, což se samozřejmě také podepsalo na výkonech. Ale nemohu říct, že bych to úplně hodila na poslední kolej. Mě to pořád strašně baví. Navíc jsem kromě hostování v extraligové Plzni začala závodit i za jeden francouzský klub. Když se sezona povede, mohla bych jet i na francouzské mistrovství. Navíc se mi předloni povedl velký progres, kdy jsem hodila skoro padesát metrů. Což bylo trochu nakopnutí. Už si ale nedávám nijak extra cíle. I když…mezi dospělými mi ještě medaile z mistrovství republiky chybí, ta mě láká. Vloni jsem byla pátá. Teď si ale také hodně dávám cíle jako trenérka u dětí.

Jakých úspěchů si nejvíce vážíte?
Nemůžu říct, kterého ůspěchu si vážím nejvíc, všech 15 medailí z republikového šampionátu i výjezdů do zahraničí si hodně velmi vážím. Každopádně když jste dořekl otázku, vzpomněla jsem si na dva vyjímečné závody. První ve starších žákyních na MČR v Olomouci, kde jsem získala první místo v hodu oštěpem. Poprvé se mi povedlo přehodit 40 metrů a kousíček mi chyběl k českému rekordu. Vzpomínám si, jak jsem běžela za tátou a oba slzy v očích. To je hodně silná vzpomínka. Je pravda, že už v té době jsem měla titul ve vrhu koulí, ale to bylo v hale, ale vyhrát na venkovním mistrovství bylo pro mě vždy více.

A ta druhá vzpomínka?
To jsem sice nezískala medaili, skončila jsem čtvrtá, ale u žen je to velký úspěch. Když si uvědomím, jak vypadám oproti klasickým diskařkám, jsem nejmenší, nejhubenější. Občas na mě koukají, co tam dělám. Blondýna, modelína, jde házet diskem a potom jim zavřu pusu, když je přehodím (smích).

Je pravda, že nejlepší diskařky mají, slušně řečeno, většinou nějaká ta kila navíc. Nenapadlo vás někdy, že byste obětovala svou postavu a třeba tak měla větší možnost dosáhnout většího úspěchu?

Jak už jsem řekla, v juniorkách jsem měla ambice jiné než teď a i když se mi to příčilo, kilama jsem šla nahoru. Osud tomu ale tak nechtěl a mě přišlo zbytečné nabírat kila, když už z toho „Olympiáda“ nebude.

Jak jste už naznačila, věnujete se i trénování, konkrétně dětí. Máte teď v klubu velké talenty?

Já doteď trénovala nejmladší žactvo, což je 8 až 10 let. Ty si nechám, ale zároveň povedu i starší. My musíme hrát na počet členů v klubu. Máme hodně dětí, ale málo kvalitních. Ale zas na druhou stranu nemohu říci, že by tu nebyli talenty. Třeba teď si hned vybavím pět dětí, co by mohly jezdit po republikových šampionátech. Kdyby makaly, kdyby tou atletikou žily, tak jsme si jistá, že nějaké republikové medaile získají. Konkrétně např. dvě velké kámošky, které přišly do klubu před rokem a už jsem v nich poznala velký talent. Jsou to Amálka Lorenzová a Anička Černínová. Ty mají velkou budoucnost, pokud u toho vydrží. A pak je to ještě Vojta Novák. To jsou děti ve kterých se trochu vidím a jsou moje černý koně. Věřím, že by to mohly někam dotáhnout. Pak jsou tam větší děti, ale ti musí opravdu zamakat, protože už je nejvyšší čas. Já už v jejich věku sbírala medaile. Kromě Petra Stránského se ostatní na republiku nedostali. Péťa je velký talent, ale má smůlu na zranění.

Vy jste nejenom závodnice a trenérka, ale i členka výboru atletického klubu. Tak v jaké kondici je českolipská atletika?
Co se týká financí, v tom není v podstatě problém. Horší je to ale třeba se zázemím, s tím bojujeme už léta. To je kámen úrazu českolipské atletiky. Nemáme svoje prostory, máme jednu šatnu u fotbalistů…Pořádně nemáte říct dětem, kde se mají převléknout. Dříve jsme měli budovu, která je teď ztrouchnivělá. Měla by se snad ale rekonstruovat. Ale přes tento problém máme širokou základnu dětí.

A jak to bude letos se soutěžemi družstev? Obsadíte všechny kategorie?
Mám na starost všechny kategorie do 15 let, tam obsadíme všechna družstva, což je i povinnost vůči atletickému svazu. Dostáváme od něj dotace na mládež. Bude to celkově šest družstev. Problém však bude u kluků ve starších kategorií. Máme spoustu holek, ale málo kluků. Pro zajímavost Liberec to má obráceně. Ale máme teď takové krásné holčičky, které snad ty kluky přitáhnou. (smích)

Řekla byste pár jmen bývalých českolipských atletů, kteří skončili, ať už z jakýkoliv důvodů a přitom měli našlápnuto něčeho dosáhnout?
Určitě tu nějaký takový talent byl, ale skončil dřív než si ho někdo stačil pořádně vychovat. Každopádně z mé generace si vybavím Kristýnu Čechlovskou, která měla na to dotáhnout to dál, jak já. Bohužel ani jí se nevyhnula zranění a začala se věnovat spíše studiu. Není ale všem dnům konec, je mladá a třeba ji ještě na ovále a v diskařském kruhu uvidíme.

Vy hostujete v Plzni, kdo další z českolipských atletů to zkouší ve vyšších ligách?
Ondřej Chour je v Ústí, ale to vlastně první liga. Terka Hrochová přímo přestoupila do extraligové Plzně. Teď si nejsem jistá u Pepy Adámka, jestli v Plzni hostuje či tam už je na přestup. My se teď nepohybujeme v takových ligách, abychom mohli závodníkům nabídnout kvalitní závodění, takže není jiná možnost, než ty závodníky pouštět. Nejsme velký oddíl. I když si myslím, že bychom ty závodníky finančně utáhli, ale jde o to, že ty lidi se chtějí posunout. Když celé roky závodíte v soutěži, kde jste neporazitelný, chcete jít dál. Tak jak to bylo u mě. Už jsem tady odmalička a klubu jsem dala víc než dost, ať už jako závodnice nebo trenérka. Byla řada na klubu mi to trochu vrátit. A tak to bylo i u ostatních.

Je možné z vašich působení v Plzni či ve Francii něco převzít do České Lípy? Třeba styl tréninku dětí?
Ten francouzský oddíl je diametrálně jinde než náš. Co se týká financí, stadionu, školených trenérů. Také je tam při závodech hezčí atmosféra. Více tím žijí, povzbuzují se, je tam řev. Na tvářích mají barvičky klubů, sedí pohromadě. My jsme tady v Čechách spíš takoví suchaři. Navíc třeba, když přijedu do Plzně, tak 3/4 týmu ani neví, že sbírám body pro ten samý tým. Poznají to až když se vysleču do dresu. (smích.) Jinak ale co se týká trénování, nemyslím si, že se to tak hodně liší.

ptal se Alex Neugebauer
úvodní foto: Jiří Kotas 2017
další fota: archív Veroniky Süssnerové

Podobné články