Mission Impossible? V Novém Boru to vidí jinak

0 715

Případy kdy rodič trénuje svého potomka známe na Českolipsku hlavně ve spojení otce a dcery (Chocovi v plavání, Znamenáčkovi v karate či třeba Brabcovi ve sportovní střelbě). Od podzimu to můžeme vnímat v Novém Boru a to ve sportu, kde otec si zpravidla přeje, aby se syn potatil, ve fotbale. Jan Broschinský už nějaký ten rok nastupuje v novoborském dresu, na podzim do stejnému klubu přišel i jeho otec, též Jan. „Jeho styl koučování je velmi propracovaný, líbí se mi,“ říkal Jan mladší, který na začátku dospělé kariéry nakoukl do prvoligové kopané a fotbalovým fanoušků je znám i jako dlouholetý hráč českolipského Arsenalu. Nyní však, jak už bylo řečeno, nastupuje za rivalský klub FC Nový Bor, který vkročí za několik týdnů do jarních odvet s jediným získaným bodem… Jan Broschinský starší jako správný trenér to však nevidí tak pesimisticky. „Když se nám povedou první tři kola, tak si myslím, že bychom ještě mohli být v tom boji o záchranu.“

Jak hodnotíte dosavadní synovu kariéru?
Jan (otec): Honzova kariéra je taková, abych řekl, nahoru dolů. V té největší šanci hrát vrcholový fotbal ho trošku zabrzdilo to, že je v uvozovkách odchovanec. Vnímám to tak, že v ligových mančaftech odchovance spíše odšoupnou a koupí hráče odjinud. Myslím si, že kdyby dostal šanci, tak ještě dneska mohl hrát jinou soutěž. Pak už ty šance moc nebyly, navíc přišla i zranění. Je to škoda.

Jak to vidíš ty, Honzo?
Jan (syn): Když jsem začal hrát ligu, tak jsem si myslel, že mě někdo trošku podrží. Ale je také  pravda, že v té době byla v Liberci velká konkurence. Hráli tam např. Venca Koloušek, David Langr, Ivan Hodúr, Petr Papoušek či Jan Polák. Bylo těžké se přes ně dostat. Vnímal jsem to jako velkou školu. Ale jinak celkově ničeho ve své kariéře nelituji.

Teď naopak, jak hodnotíš tátu jako trenéra?
Jan (syn):  Líbí se mi, jak se tomu věnuje. Jeho styl koučování je velmi propracovaný. Dává tomu hodně času.

Kterými kluby jste prošel ve své hráčské kariéře?

Jan (otec): Začal jsem ve Slovanu Liberec, pak jsem šel do Varnsdorfu. Následovaly Semily a pak už to byl fotbal na té krajské úrovni, Sokol Doubí a Sokol Ruprechtice.

A kdy jste začal trénovat?

Jan (otec): V 38 letech jsme se rozhodl, že bych mohl začít trénovat. Nejdříve to byly ve Slovanu přípravky, potom mě přemluvili dělat hrajícího trenéra do Krásné Studánky. Pak přišel Hrádek, divizní Turnov, Doubí, Mnichovo Hradiště, kde jsem byl tři roky a teď Nový Bor.

Při pohledu na tabulku to nevypadá, lehce řečeno, s Novým Borem moc dobře.

Jan (otec): Když se nám povedou první tři kola, tak si myslím, že bychom ještě mohli být v tom boji o záchranu. Jestli k tomu kluci přistoupí, jako k tomu přistupují teď, tak budeme na jaře hodně kousat. Záchrana není úplně utopií. Navíc nemáme co ztratit. I když mě to samozřejmě mrzí hrát půl soutěže o záchranu.

Co posily? Budou?
Jan (otec): Všeobecně těch posil v každém mančaftu je strašně málo. Lidi zkrátka nejsou. Mladí kluci se tomu tolik nevěnují, a když ano, tak koukají hlavně na peníze. A to je obrovský problém. V divizi ani v ČFL nejsou takové možnosti odměn jako v páté či šesté lize v Německu, kde dostanou 300 euro, což se tady samozřejmě nemůže stát. Takže sáhl jsem do těch vod, kde jsem trénoval. Mám zájem o Lukáše Havla z Mnichova Hradiště, ale ještě to není definitivně dotažené. Pak by nám mohl pomoci Šimůnek z Trutnova. Pak nejmladší „Bróša“ Lukáš. A ještě Hruška, který přišel ze Skalice. Jsou to kluci, kteří chtějí hlavně pracovat a určitě budou přínosem do mančaftu.

Jak ty, Honzo, vidíš záchranu vašeho týmu?

Jan (syn): Záchrana bude z kategorie zázraků. To bychom museli vyhrát aspoň 12 zápasů, protože k záchraně vždy bylo potřeba 35-36 bodů. Já bych to chtěl hlavně odehrát tak, abychom na konci sezony se mohli s klukama na sebe podívat a říct si, že jsme pro to udělali všechno. Rozhodně do toho nejdeme, že hned budeme jistým sestupujícím. Jak říkal táta, když se povedou první tři zápasy, tak tím ještě můžeme zamíchat. A třeba i ty týmy více zbystří a budou pod tlakem.

Kde vidíš, Honzo, hlavní důvody bodově velmi nepovedeného podzimu?
Jan (syn):Těch důvodů je několik, nepodařilo se nám například udržet některé hráče, tou největší ztrátou byl odchod Romana Macha, takového beka už těžko někde najdete, dále konec trenéra Vládi Jeníčka, který tu odvedl kus výborný práce. Sezonu jsme začali pod trenérem PepíkemVinšem, který to měl obrovsky těžký, pracoval s kádrem cca 12lidí a to přeci nejde. To že skončil, nás mrzelo, protože to byl jinak také výborný trenér. Jsem 100% přesvědčený, že by to vypadalo jinak, kdyby měl k dispozici víc hráčů a vyhnula se nám zranění.

Ty jsi teď dlouho nehrál kvůli zranění. Už je to dobré?
Jan (syn): Jsem nějakých sedm, osm měsíců od operace a musím zaťukat, že to vypadá dobře. Není to stoprocentní, teď navíc trénujeme na umělce, což také není úplně ideální, ale já doufám, že to bude držet.

Jaký je váš nejsilnější fotbalový moment?
Jan (otec): Nejpěknější fotbalový moment byl určitě, když jsem tady kluka poprvé viděl hrát ligu. Co se týká trénování, tak asi to, že jsem mohl trénovat divizní Turnov.
Jan (syn): Nejradši vzpomínám na působení v Liberci. Ten pocit, když vám trenéři řeknou, že budete hrát první ligový zápas v základní sestavě… Bylo to v Ostravě, za kterou tehdy nastoupili Svěrkoš, Látal či Lička. Následný zápas doma proti Slavii byl navíc v televizi. Pak samozřejmě rád vzpomínám na to, že jsem se dostal do nominace MS dvacetiletých v Saudské Arábii. V týmu tenkrát byli Limberský, Sivok či Bednář. Musím se ale ještě vrátit k té první odpovědi. Musím říct na rovinu, že v takových těch telecích letech jsem tomu nedával tolik, kolik tomu dávám třeba teď. Až s věkem si to člověk uvědomí.

V prvním jarním kole se střetnete v derby s Českou Lípou. Asi jsi hodně natěšený, prožil jsi tam část kariéry a ještě k tomu s kapitánskou páskou na paži.
Jan (syn): Strašně se na ten zápas těším. Na působení v Lípě mám jen ty nejlepší vzpomínky. Moc mě mrzelo, že jsem nemohl hrát první kolo, přišlo hodně lidí, mělo to skvělou atmosféru.

Když se sejdete při rodinném obědě, probíráte celkově fotbal nebo se snažíte od něj se trochu oprostit?
Jan (otec): Oprostit se od fotbalu u nás nejde, pořád něco probíráme, fotbal je vášeň, droga, ale samozřejmě až po skvělé rodině.
Jan (syn): To asi opravdu nejde, i kdybychom chtěli, tak skončíme stejně u fotbalu


Jsou vaše manželky velkými fanoušky fotbalu? Vědí třeba, co je ofsajd a tak dále?

Jan (otec): Zpočátku to bylo těžký, ale něco málo i manželka pochytila a nakonec nám i fandí.
Jan (syn): Když jsme se s manželkou poznali, tak jí fotbal asi moc nezajímal, ale postupem času se z ní stal náš velký fanoušek. Sice jí někdy vadí, že jsem málo doma kvůli tréninkům a zápasům, ale už si na to zvykla a za to jí moc děkuji už i proto, že máme ročního syna Honzíka, se kterým to fantasticky zvládá, vážím si jí. Jestli ví co je ofsajd? Tak to si myslím,že určitě neví.

Ty budeš Honzo hrát na jaře i se svým bráchou. Bude to poprvé?

Jan (syn): Poprvé to nebude, brácha už v Boru divizi hrál. Mám radost, že je tady zpátky.

ptal se Alex Neugebauer
foto: Renata Krejná a archív Jana Broschinského

Podobné články

We are using Google Analytics

Please confirm, if you accept our Google Analytics tracking. You can also decline the tracking, so you can continue to visit our website without any data sent to Google Analytics.